Srdečně vás zveme na slavnostní vernisáž výstavy ve středu, 16. září 2026 od 18h v prostorách DUÚL.
Lidé, kteří ukrajinskou step neznají, si ji představují jako nekonečně plochou pustinu v sépiových odstínech, spálenou nemilosrdným sluncem. Ti, co z ní pocházejí, ale vědí, že je to jinak. Byli svědky jara propukajícího v drzé záplavě zelené a fialové barvy a slyšeli hukot nesčetných životů oživujících její rozpálené tělo. Vědí také, že step není zcela plochá, ale je zvlněná kurgany, hrobkami kočovných předků. Četná lůna stepi, rozesetá napříč bojišti, obdělávanými poli a megalomanskými koloniálními pozůstatky, jsou plná a napjatá – obtěžkaná minulostí i budoucností zároveň; touží zrodit nespočet semen zavátých v jejích brázdách, která čekají, až po každém požáru, každé válce a každém konci světa znovu a znovu povstanou.
V posledních staletích vyprávěli příběh ukrajinské stepi především ti, kteří ji vnímali jako prostor určený k dobytí a vykořisťování a kteří ji vykreslovali jako evropského „vnitřního Jiného“. Na mapách raného novověku byla označována jako Divoké pole či Camporum Desertorum. Tento název původně odrážel fakt, že se území zcela vymykalo kontrole tehdejších říší a království. Rozlehlá a otevřená pláň ztěžovala dlouhodobé ovládnutí a správu, čímž se ukrajinská step stala prostorem mimo dosah centralizovaných mocností a kolébkou různých demokratických, anarchistických a antiimperiálních hnutí. Právě zde se zformovali ukrajinští kozáci a založili Kozáckou Sič – útočiště pro rebely, kteří prchali před statkáři na území prosté nevolnictví i administrativní kontroly.
Postupem času se představa Divokého pole proměnila a získala orientalistické konotace. V básni lorda Byrona Mazeppa (1819) posílá polský král budoucího ukrajinského hejtmana za trest do Camporum Desertorum, nahého a přivázaného ke koni. Kůň nese Mazepu celé dny stepí, kterou obývají pouze divoká zvířata, čímž tvaruje nový obraz ukrajinského Východu jako divoké a opuštěné hraniční oblasti. Sovětský režim také zneužíval narativ „prázdného území“ k ospravedlnění své koloniální politiky a vykresloval step jako planou předtím, než ji sám obsadil. Ruské koloniální i evropské romantické vize mají však k realitě daleko: ukrajinská step byla svědkem vzestupu a pádu mnoha civilizací a uchovává si staleté kulturní dědictví lidí, kteří ji obývali. V různých dobách sloužilo toto území jako tranzitní cesta a útočiště, místo kulturní výměny i jako bojiště – a to i během současné ruské války v Ukrajině.
Tyto historické síly vybudovaly v lidech z ukrajinské stepi jedinečnou identitu – utvářenou neustálým tlakem historie, všudypřítomným pocitem nebezpečí přicházejícím z otevřeného horizontu a schopností se přizpůsobovat, proměňovat a regenerovat společně s krajinou.